Celkem často se během kampaně i jinak mezi lidmi setkávám s nedůvěrou k Pirátům. Pro někoho je už samotný název této strany těžko stravitelný. Proto jsem se rozhodl krátce zrekapitulovat, proč našemu společnému projektu koalice Piráti a Starostové stále věřím a jaké jsou důvody, proč vznikl. Sám členem Pirátů nejsem, tak mne snad nikdo neobviní z toho, že bych jim úplně stranil. Ke spoustě věcí jsem kritický, tak jako u jiných stran a i u své vlastní.
Česká pirátská strana byla založena v roce 2009 na protest proti zneužívání internetu pro kontrolu a manipulaci lidí. Jejími hlavními aktivitami byla ze začátku zejména ochrana internetu jako svobodného média. Odtud i vznikl, nyní možná pro mnoho lidí spíše negativně znějící, název Piráti. Od té doby se ale Česká pirátská strana stala poměrně významnou politickou silou u nás i v EU, která pod svá křídla získala celou řadu různorodých lidí. Směřování celé strany se zaměřuje na kontrolu politické moci, politickou transparentnost, zmenšení byrokracie, digitalizaci, osobní odpovědnost politiků, boj proti korupci a korporátnímu lobbyingu, prevenci proti obcházení daně zahraničně vlastněnými firmami, účast veřejnosti na demokratickém rozhodování, ochranu občanských svobod, důraz na právní stát. To pro mne opravdu není něco, čeho bychom se měli jako společnost obávat.
Zajímavé je na Pirátech to, že tyto principy uplatňují i ve svém vnitřním fungování. To má za důsledek, že se jejich vnitrostranická diskuze dostává na veřejnost. A tak se občas z nápadů, které posléze nejsou vážně politicky prosazovány, protože nezískají dostatečnou vnitrostranickou podporu, snadno může stát strašák. Proto je u nich mnohem důležitější sledovat výsledky této diskuze, tj. program, který společně prosazují. A v tom u nich probíhá i silná vnitrostranická kontrola.
Spolupráce Pirátů a Starostů vznikla na základě zkušenosti z fungování sněmovny v období 2017 – 2021, kde se v praxi v řadě témat naše poslanecké kluby potkávaly. Zároveň předchozí volební zákon zvýhodňoval ty strany, které získaly více procent hlasů. To byl pozůstatek opoziční smlouvy ČSSD a ODS, které se tímto kdysi chtěly stát hegemony naší politické scény. Znamenal také, že na jeden mandát ve sněmovně ve volbách v roce 2017 Starostové potřebovali 43 tisíc hlasů a vítězné ANO jen 19 tisíc. Konkurovat hnutí ANO tak bylo třeba podle původních pravidel nikoliv jednotlivě, ale společně.
Původní volební zákon pak byl zrušen Ústavním soudem. Ale až poté, co společná koalice vznikla. Nejen mně, ale i řadě jiných našich členů, v tu chvíli přišlo nefér společný koaliční projekt odpískat. Starostové přece drží slovo! Vnímali jsme, že spolupráce má vždycky větší sílu. Už jsme navíc usilovně pracovali na společném programu, který jsme chtěli mít co nejlepší, reagující na konkrétní problémy a nabízející řešení. Bez velké ideologie, ale maximálně funkční a realizovatelný. A v žádném případě se z mého pohledu nejedná o program, který by byl extrémistický. Je v řadě ohledů středový a snaží se najít rovnováhu.
Společný program stále vnímám jako naši nejsilnější stránku, sám jsem na něm intenzivně pracoval v oblastech digitalizace státu či cestovního ruchu. Dohodli jsme se na něm a chceme ho po volbách společně prosazovat. To neznamená, že se Piráti nebo Starostové nebudou snažit třeba i o další témata samostatně, ale jeho obsah můžeme legitimně požadovat jeden po druhém. A v jeho prosazování budeme postupovat jednotně. Hlas pro celou kandidátku je tak hlasem právě pro tento společný program, k jehož naplňování jsme se všichni zavázali.
Pokud ale kdokoli přece jenom má s druhým politickým subjektem v koalici problém, jde to vyřešit. Každý volič má možnost čtyř preferenčních hlasů. Za Jihočeský kraj se do sněmovny dostane přibližně 13 poslanců (simulaci si můžete zkusit tady), za ty nejsilnější strany jsou to 3 – 4 poslanci. Preferenční hlasy tedy zhruba odpovídají počtu potenciálních poslanců, nejde tedy v žádném případě o promarněný hlas a je možné významněji podpořit jednu stranu v koalici nebo si vybrat konkrétní kandidáty.
